P. H.: Můžete mi na úvod Váš řád trochu přiblížit? s. X: Jsme mnišky trapistky, což je řád cisterciáků přísnější observance (poslušnosti). Název jsme dostaly podle kláštera La Trappe ve Francii, kde začala reforma v 17. století. Přišly jsme sem na pozvání kardinála Vlka v roce 2007. Bylo to povolání místní církve, která tady chtěla mít  klášter  trapistek. Toužili mít někoho, kdo by se tady modlil, a proto vznikl náš klášter tady v Čechách. Takže jsme sem přijely a postavily jsme klášter za pomoci všech dobrodinců a začaly jsme tady žít. Naším heslem je ‚ora et labora‘, tedy modli se a pracuj. Řídíme se Řeholí sv. Benedikta. Specifikem  našeho řádu je, že si každý klášter má na sebe vydělat prácí vlastních rukou. Co se nás týče, tak náš klášter má rozsáhlé pozemky, dále ovocné sady, pole, zeleninovou zahradu. Obděláváme půdu a jíme to, co si vypěstujeme.   P. H.: Zvířata chováte také? s. X:  U nás zvířata nemáme, ale jinde je mají. My bychom to zatím nezvládly. Jenom z pole bychom se ale také neuživily, proto máme i další činnosti. Začaly jsme výrobou sušenek, to je další zdroj výdělku. Dalším zdrojem jsou obrázky a přání, která vyrábíme. Některé sestry malují ikony - to jsou vlastně umělecká díla zdobená zlatem. A chováme včely - takže vlastně máme zvířata, no vidíte. (smích) Vyrábíme med. Také vyrábíme růžence, ale to spíše příležitostně.   P. H.: Jaké jsou podmínky pro vstup do Vašeho řádu? s. Y: Nejnižší věková hranice je devatenáct let. Nejprve se musíme s tou dívkou poznat, ověřit její motivace, protože její motivací nesmí být útěk od problémů. Když potom vidíme, že to je opravdová touha darovat se Pánu, tak jsou dvě možnosti. Buď vstoupí jako postulantka, což znamená, že zůstane 6 měsíců až rok jako laik a teprve potom může mít obláčku, tedy může přijmout hábit. Anebo  vstoupí na dobu zkoušky alespoň na měsíc a potom se rozhodne, jestli začne svůj postulandát anebo se vrátí do světa. Když vstoupí jako postulantka a dospěje k obláčce, tak pro ni  nastane období noviciátu, a teprve až zhruba po dvou a více letech, když pozná mnišský život, tedy projde formačním obdobím, kdy studuje Písmo Svaté, liturgii, Řeholi atp. ,  až potom může skládat první sliby. Těm se říká ‚časné sliby‘, skládají se na jeden rok a každým rokem se obnovují a to  alespoň třikrát. Teprve po této době’ se mnišský život stane jejím povoláním – tzn. složí slavné sliby na celý život.   P. H.:  A jaký je Váš osobní příběh? Jak jste se sem dostala? s.X:  Já jsem sem přišla v roce 2007 z  našeho mateřského kláštera ve Vitorchianu (Itálie)   kde jsem žila od roku 1996.   P.H.: A do Itálie jste se dostala jak? s. X: Každý člověk v mládí hledá své povolání. Po maturitě jsem tedy i já prošla tímto hledáním a rozhodovala jsem se, jestli bude mým cílem manželství, nebo zasvětit se Bohu. Existují i jiné kontemplativní řády, které pracují uvnitř klauzury a modlí se a pracují.  Poznala jsem i různé činné řády. Více jsem ale toužila po odevzdání se Pánu v  modlitbě a po životu  uvnitř kláštera. Jedna moje přítelkyně, která byla u salesiánek, vstoupila k trapistkám do kláštera v Itálii. Jela jsem se tam podívat, a když jsem dostudovala theologii, tak jsem už v Itálii zůstala. Sem jsme pak přišly asi po deseti letech.   P. H.:  Ze studií jste tedy rovnou do kláštera nevstoupila. Poznala jste předtím i ‚normální‘ práci? s. X: Určitě. Vždyť jsem studovala theologii v Praze a pak v Olomouci a při škole jsem normálně pracovala. Učila jsem děti náboženství , pracovala jsem i jako překladatelka atp. Takže to rozhodování u mě bylo určitě delší a nebylo nijak snadné, bylo mi  27 let, když jsem vstoupila do kláštera.   P. H.:  A rodiče Vám Vaši volbu rozmluvit nechtěli? s. X: Nechtěli. Já jsem byla k víře vedená odmalička. My sice domů nejezdíme, ale rodiče sem mohou kdykoli přijet, to není problém. Přijali to prostě jako moji volbu. s. Y: Tak to já mám zkušenost opačnou. (smích) Moji rodiče byli rozhodně proti. Ale zase potom byly naše vztahy daleko hlubší, než kdykoli předtím.   P. H.:  Čím to? s. Y: Oni nebyli moc věřící a tak to prostě nechápali. I já jsem vystudovala univerzitu a můj profesor tehdy chtěl, abych pokračovala v práci na univerzitě. Proto nerozuměli tomu, že chci tohle všechno opustit. Ale potom najednou viděli, že jsem takhle šťastná a byli z toho velice udivení. Ptali se mě, jak je to možné, že jsem šťastná.   P. H.: Člověk si automaticky spojuje klid s nudou. On tady život ale doslova ‚letí’, je to tak? (Pozn.: K modlitbě se sestry se scházejí sedmkrát za den.) s. X: (smích) Utíká to tu určitě. Když člověk žije naplno, tak to utíká. Je to rozhodně něco, co je živé, co naplňuje.   P. H.: Co tím naplněním  myslíte přesně? s. X: Lidé se na nás obracejí neustále s prosbami o modlitbu. Prosí za své nemocné, za rodiny, které mají problémy, za dcery, za vnuky... Tím jsme neustále ve spojení se světem - tou modlitbou. Prosíme Pána, aby všechny tyhle modlitby vyslyšel, podle své lásky.    P. H.:  Přijdete do styku i s nevěřícími, nebo se před nimi uzavíráte? s. X: Určitě s nimi do styku přijdeme, vždyť tu máme dům pro hosty, kde přijímáme jak věřící, tak i nevěřící, kteří chtějí být v tichu a odpočinout si. Kdo chce, může se účastnit našich modliteb. Pohostinství je součástí benediktinské spirituality.  s. Y: To, že tu není nuda, ale neznamená, že jsme ve stresu jako lidi venku. Cílem našeho života není mít peníze nebo vyšší postavení.   P. H.:  Pro co tedy žijete - pro budoucnost? s. Y: Žijeme jen pro přítomnost – a zároveň pro celou věčnost. Také myslíme na nebe.   P. H.:  Cílem tedy není odlišovat se od většinové společnosti? s. X: Tak to opravdu není, děláme to jen z vlastního přesvědčení. s. Y: Naše identita není ‚být proti něčemu‘, ale ‚být pro Boha‘.   P. H.:  Máte nějaký vzor, který následujete? s. Y: Našimi vzory jsou vlastně světci. Naše spiritualita je spiritualita benediktinsko-cisterciácká. s. X: Já jsem z křesťanské katolické rodiny, a jak jsem  říkala, k víře jsem byla vedená odmalička. Je ale samozřejmě rozdíl mezi dětskou vírou a pak si projít obdobím, kdy se z této víry stane víra dospělá. s. Y:  V našem řádu máme ale i konvertitky. Nedá se říct, jestli je některá zkušenost lepší, nebo horší. Pro všechny je přitom ale důležité, že se setkaly s Bohem. A od té chvíle se rozhodnou pro to milovat Ho.   P. H.:  V kostele nemáte žádné sochy ani obrazy, proč? s. X: To je naše rozhodnutí. To už udělali naši cisterciáčtí otcové. V kostele je jen to, co je esenciální, jenom ta podstata. s. Y: V kostele bývala pro lidi, kteří neznali bibli, tzv. malovaná bible, tedy malby a sochy. Lidé vstoupili do kostela a dostalo se jim takhle i náboženského poučení: už jen tím, že se dívali. V cisterciáckých klášterech by ale tohle všechno bylo jen rozptýlením z kontemplace.   P. H.:  Cestujete někdy vůbec? s. X: Normálně z klauzury nevycházíme, ale z nutnosti (např. na úřady, nebo návštěva lékaře) se vyjít může. s. Y: Necestujeme sice jako turistky, ale poznaly jsme některá místa, když klášter ještě nebyl. My Italky jsme samozřejmě chtěly poznat českou kulturu. Nechtěly jsme přijet do země a neobejmout její kulturu.   P. H.:  Odkud čerpáte informace o společenském dění, o aktuálních problémech? s. Y: Dostáváme noviny Osservatore Romano, vychází i překlady v češtině, dále dostáváme katolické noviny. Politiku nesledujeme ‚světským’ způsobem. Zajímá nás ale, co je nového, např. v legislativě - to je pro nás důležité. A pokud je nového něco, co by bylo proti životu, tak to se pak modlíme za změnu. Také se modlíme za národy, které jsou ve válce, nebo trpí hladem. Sledujeme např. situaci v Sýrii, kde máme i jednu naši komunitu.   P. H.:  Mohlo by Vám něco poklid kláštera narušit? s. Y: Je to trochu jinak: náš pokoj není dán jistotou, že nás nikdo nevyruší. Náš pokoj vychází ze skutečnosti Pána, který vede dějiny. Pokusím se Vám to vysvětlit na příkladu života sv. Benedikta. Svatý Benedikt postavil klášter na hoře Monte Cassino. Měl potom vidění, ve kterém mu Pán zjevil, že ten klášter bude zničen. Umím si představit, co zakusil v té chvíli. Ten klášter byl chvíli poté, co zemřel, doopravdy zničen. Takže kdybych si já měla přestavit, že tenhle klášter, který jsme tady my postavily, bude za chvíli zničen, tak by mi z toho určitě moc dobře nebylo. Když se ale podíváme na dějiny, tak právě proto, že byl ten klášter zničen, došlo k tomu, že byli benediktínští mniši rozptýleni: někteří z nich přijeli do Říma a setkali se s papežem Řehořem. Ten si poté, co si přečetl řeholi sv. Benedikta, přál, aby šli tihle mniši zakládat kláštery. Nakonec tedy z jednoho zničeného kláštera povstala celá křesťanská Evropa. Takže náš pokoj čerpáme spíše odtud.   P. H.:  Vím o Vás, že je pro Vás důležitá příroda. Dá se říci, že máte ekologické smýšlení? s. Y: To ano, přírodu respektujeme. Když jsme sem přišly, tak se tu pěstovalo obilí, které se chemicky hnojilo. První, co bylo, tak jsme žádaly, aby se to takhle už dál nedělalo, protože kromě toho, že to škodí zdraví, tak se ničí i životní prostředí. Teď můžeme říct, že pěstujeme bez hnojiv, že je u nás všechno víceméně ekologické a bio... Ale neděláme z toho ideologii! Setkala jsem se i s lidmi, kteří jdou tak daleko, že se pro ně otázka přírody stala až jakousi mánií. Zdá se, jakoby jejich jedinou starostí od rána do večera bylo, jak uchránit přírodu. Člověk samozřejmě respektuje přírodu, ale je i pánem nad přírodou, myslím v tom pozitivním smyslu. Není jenom jejím pánem - ale není ani jejím otrokem. Je potřeba mít v tomhle rovnováhu.   P. H.:  Práce a modlitby ale nejsou jediné, čemu se věnujete? s. Y: Naším velkým potěšením jsou knihy.   P. H.: Knihovnu máte? s. X: Knihovnu tady samozřejmě máme. s. Y: Důležité je pro nás studovat, myslet a dívat se na věci. Také milujeme umění. I když chceme mít kostel velice strohý, tak rády čteme knihy o umění. Chceme rozumět tomu, jaký mají malby a sochy význam. Rády se věnujeme i filosofii.   P. H.:  Můžete na závěr shrnout, co pro Vás život v klášteře znamená? s. X: Jestliže člověk pozná svoje povolání, tak v něm nachází naplnění. A žít pro Boha, to považuji za smysluplné. s. Y: Za sebe můžu říct, že jsem vstoupila do kláštera ve 23 letech, teď je mi 57 let. Kdyby se mě někdo zeptal, jestli bych do kláštera vstoupila znovu, řekla bych rozhodně ano, s velkou radostí‘. Nedokážu si představit situaci, která by mě donutila vyměnit tuhle svobodu za něco jiného!    P. H.: Moc Vám děkuji za rozhovor i za vřelé přijetí. s. Y: Nemáte zač. Máte děti? P. H.: Mám dvě. s. Y: Tak posíláme pusu dětem.  http://www.pritomnost.cz/rozhovory/svaty-svata-svate-trapistky.html