Jean Vanier, Rodí se nová naděje. Čím je a má být komunita.

Pozn JH: Skvělý text o komunitě-společenství od J.Vaniera, který není teorii, ale vyjádřením dlouholeté praxe a obětavé služby komunitě Archa. Následujíc postřehy jsou z úvodu knihy. Další inspirace v čase letním budou následovat. Stojí za to přečíst tuto knihu, je krásnou inspirací pro naše časy.

... Časy se změnily. Moderní společnost je produktem dezintegrace těchto víceméně přirozených nebo rodinných uskupení. Ti, co dnes žijí ve stejné lokalitě, už netvoří homogenní skupinu. Ve městech, kde solidarita už neexistuje, se každý uzavírá ze strachu před sousedy a vetřelci do zdí svého domu. Lidská pospolitost už na úrovni ulice, čtvrti nebo vesnice neexistuje. Dochází k míšení ras, náboženství a filozofických směrů, které je způsobeno mobilitou.

... Ztráta důvěry ve společenství a v tradiční hodnoty podněcuje lidi, aby žili v zarputilém individualismu; je to neustálý boj o postup na žebříčku sociálního úspěchu, boj o soběstačnost. Dopady na rodinný život jsou katastrofální: velké rodiny přestaly existovat, omezily se na „nukleární" rodinu s jedním či dvěma dětmi, kde muž a žena pracují tak, aby vydělali pokud možno co nejvíce peněz. Když manžel nebo manželka od druhého příliš očekávají a chtějí po něm, aby naplnil všechny citové potřeby, nastává velké riziko rozchodu.

... Samozřejmě nelze žít v uzavřenosti nebo v zarytém individualismu; každý potřebuje přátele. Potřeba náležet k té či oné formě společenství je vlastní lidské přirozenosti, ať je to okruh přátel, rodina, klub, gang, skupina politických přívrženců, církev či jakákoli jiná skupina. Jsme-li osamoceni, ztrácíme životní sílu a umíráme.

Dnes víc než před deseti lety - kdy vyšlo první vydání této knihy -volá mnoho lidí po autentickém společenství přesto, že se bojí jeho požadavků. Společenství, v němž by mohli žít spolu pro stejný ideál, nalézt podporu a vzájemné povzbuzení, vyznávat svá přesvědčení a pracovat, aby bylo na světě více míru a spravedlnosti.

... Dnes jsou mladí jiní než jejich vrstevníci v šedesátých a sedmdesátých letech. Tehdy hledali jiný způsob života, alternativní společenství, jinou společnost. Mysleli, že mohou něco dokázat, když zavrhnou staré struktury a vezmou na sebe riziko vybudovat nové. Byl to čas ekonomické expanze. Nyní ale nemohou a už ani nechtějí brát na sebe riziko. Cítí se příliš ohrožení, bez kořenů, nejistí v tom, co chtějí.

... Nejsem si jist, zda jsou si dnes odpovědní činitelé církve a státu dostatečně vědomi změn, které se dějí s mladými lidmi a se světem a které odhalují skrze úzkost a samotu nesmírnou žízeň po tom - někam patřit.
Není to ale pouze křik mladých, je to volání všech. Je to prorocké znamení toho, co chybí ve světě i v církvi.

... Potřebují občas komunity trochu uzavřenější, pokud jsou vedeny moudře. Jde totiž o to, pomoci těmto mladým začlenit ideál komunity do jejich srdce a jejich ducha, rozvinout jejich vnitřní svobodu a jejich schopnost volby. Je potřeba, aby se pomalu naučili nechat se vést spíše vnitřní láskou než zvnějšku přísnými a strohými pravidly. Je třeba je přivést k opravdovému společenství, které jim pomůže stát se muži a ženami modlitby a účasti, lidmi, kteří budou otevřeni druhým a světu; hlavně chudým, utlačovaným, zranitelným, těm, co se cítí být ztraceni. Tak se stanou tvůrci pokoje.

... Nebezpečím pro skupiny, společenství a národy stejně jako pro jedince je uzavřít se do sebe. Právě to dělá malé dítě, když se cítí být nechtěné, neuznávané a nedoceněné. Jeho zranitelné srdce krvácí. A protože je křehké, slabé a ze svých těžkostí se nemůže vymanit samo, uzavře se ze strachu za bariéru, která ho chrání.

... Strach izoluje a vede k agresi, ke konfliktům, k žárlivosti, k rivalitě a soutěžení. Rodiny, společenství a národy mohou prožívat stejný proces uzavřenosti za hranicemi a ochrannými bariérami. Když potom svolí se otevřít, je to proto, že se cítí již dost mocné, aby mohly ovládat druhé, aby mohly posloužit svým vlastním zájmům, vnutit své ideje. Nejsou tedy vedeny touhou po jednotě a pospolitosti.

... Pro každého člověka stejně jako pro každé společenství je důležité vědět, jak zůstat zakořeněn ve své víře, identitě a ve svém vlastním společenství a zároveň růst, dát život jiným a přijmout jej od nich. Jestliže členové nějakého společenství zůstávají na úrovni symbolů a lidských, racionálních, právních a aktivních elementů své víry, přináší to soudržnost, bezpečí a jednotu. Hrozí jim ale zároveň, že se uzavřou sami do sebe a pozvolna odumřou. Když se ale jejich víra otevře na jedné straně mystické dimenzi, to znamená zkušenosti lásky Boha přítomného ve společenství a v srdci každého z nich, a na druhé straně tomu, co sjednocuje všechny lidské bytosti, hlavně ty chudé, slabé a utlačované, potom se bude jejich srdce otvírat stále více.

Celý text v příloze.