Benediktův muž v terénu: farář, kamarád i drogový poradce

Víra je na ústupu a roste počet neznabohů, prohlásil nedávno na adresu i naší republiky papež Benedikt XVI. Čeští kněží se přitom snaží oslovit lidi, jak to jen jde. Jedním z církevních poslů v našem nevěřícím světě je čtyřicetiletý Marek Jargus. Svou službu bohu pojímá osobitě. Jak na to jde?

Nejprve v kněžské sutaně káže v místním kostele pro pár babiček slovo boží. Později v tričku a džínách hraje kulečník se svými chráněnci, kteří ho oslovují křestním jménem a tykají mu. Pomáhá ale i narkomanům ve vězení. Farář, psychoterapeut, supervizor a drogový poradce v jednom. Kombinaci těchto služeb u nás moc lidí nenabízí. Dva dny strávené s Markem Jargusem byly o to zajímavější.

Na faře v Ostravě-Radvanicích nás vítá se slovy: "Promiňte, pojďte se posadit a chvilku počkejte. Musím jít ještě nakrmit psy." Mezitím mě zaujmou letáčky položené na kulatém stolku jednoduše zařízené místnosti. Na jednom z nich je velkým písmem natištěné: Psychoterapie, poradenství, supervize, duchovní služby. Menším pak: Drogy, alkohol a jiné závislosti, traumata, obtížné životní situace

"Někteří tvrdí, že už od šesti let věděli, že z nich bude farář. U mě první impulz přišel kolem revolučního roku 1989. Bylo mi devatenáct. Do té doby jsem si nic podobného nepřipouštěl," vzpomíná Marek Jargus.

Tehdy studoval druhým rokem stavební fakultu. Nedokončil ji a rok po revoluci nastoupil v Olomouci na teologii. "K tomuto novému kroku jsem se rozhodl během pár měsíců. Bylo to spojené s určitými duchovními zážitky, které se těžko popisují. Věděl jsem, že musím něco změnit, i když to bylo nejasné," vysvětluje.

"V průběhu těch let se ukázalo, že část toho nejasna ve mně zůstala," pousměje se. "Možná proto jsem se nevydal cestou klasického faráře, i když jím do jisté míry jsem. Ale navíc si hledám cestičku skrze věznice, drogové závislosti, traumata a jinak obtížné situace."

I teologii po třech letech přerušil. Potřeboval si ujasnit, jestli si zvolil správně. Rok a půl pracoval v rámci náhradní civilní služby ve Sdružení Podané ruce Brno. Tady poprvé přičichl k práci s drogově závislými. "Do té doby jsem byl tímto světem nepolíbený, nikdy jsem neviděl člověka užívajícího drogy," vypráví. "Začátky byly hodně krušné. Neodvažoval jsem se s nimi moc mluvit, abych je nenaštval."

Později si ale začal uvědomovat, že právě s těmito lidmi umí pracovat, komunikovat s nimi. "Co na ně platí?" zamyslí se. "Otevřenost, na nic si nehrát, nevystupovat autoritativně, z pozice moci. Takové to: Já vás naučím, jak máte žít, vy pitomí feťáci To nefunguje. Je potřeba být trpělivý, protože nic nejde hned a relapsy opětovné pády do závislosti přicházejí, protože opakovaně zklamou sebe i ostatní."

Dva pilíře

Marek Jargus vypráví, že Podané ruce tehdy byla první provizorní terapeutická komunita městského typu u nás. Díky této organizaci také získal první zahraniční zkušenosti. V rámci drogových projektů jezdil na stáže do Anglie.

Během té doby se rozhodl, že chce být knězem, ale zároveň se zaměří na terapeutickou práci zvláště v oblasti závislostí. "To jsou takové dva pilíře, které mě drží dodnes." Dokončil teologickou fakultu, přijal jáhenské svěcení a absolvoval roční duchovenskou praxi ve farnosti Kobeřice. "Pak jsem se domluvil s místním biskupem, že mi dá víc prostoru pro mou specializaci drogového poradce. Vrhl jsem se proto do oblasti vězeňství, protože práci s drogově závislými ve vězení se v té době v roce 1998 nikdo z drogových organizací nevěnoval."

Pravidelně docházel za narkomany do vazební věznice v Brně a do výkonu trestu v Kuřimi. "Rozjížděli jsme projekt prevence relapsu zážitkově vzdělávací a komunikační program, ve kterém se klienti učí o své závislosti asertivně mluvit. Není to všelék, ale jeden z pokusů, jak jim dát nástroj, aby se sebou uměli trochu lépe pracovat." Když po čtyřech letech tuhle průkopnickou práci v Brně a Kuřimi končil, přišel za ním ředitel kuřimské věznice a povídá: "Dával jsem vám půl roku. Myslel jsem si, že déle to tu nevydržíte." V roce 2002 se Marek Jargus přestěhoval do Ostravy, kde ve čtvrti Radvanice dostal na starost římskokatolickou farnost. Několik dní v týdnu dělá klasickou pastorační práci pro farnost bohoslužby, svátosti, kázání, pohřby, péče o nemocné ostatní čas věnuje poradenství, terapeutickým službám. A jednou týdně dochází do ostravské vazební věznice v roli duchovního a drogového poradce.

Naše povídání přeruší blížící se bohoslužba. "Musím se jít převléknout," usměje se. O pár minut později v nedalekém kostele v kněžské sutaně promlouvá klidným hlasem k deseti babičkám. "Modleme se Vzývejme Krista, on je náš život Prosíme tě, vyslyš nás"

Touha po manželství

"V této farnosti jsem osm let," pokračuje po skončení bohoslužby ve svém vyprávění a přemýšlí nad otázkou, co ho vlastně naplňuje víc. Služba ve farnosti, nebo práce s lidmi v obtížných životních a psychických situacích, jako jsou například drogové závislosti? "Těžko říct. Musel jsem vytvořit rovnováhu. Ale pokud jde o mé srdce, je mi bližší moje specializace. Ale na druhou stranu potřebuju zázemí, což mi dává tahle farnost, kde můžu mít i svoje psy," usměje se.

Psi jsou jeho jediní členové rodiny. Nemrzí ho někdy, že nemůže mít tu skutečnou? "To víte, že občas pochybuju, jestli jsem se rozhodl správně. Měl jsem touhu věnovat se něčemu jinému, zvláště manželství a zakládání rodiny. Moje vnitřní odhodlání mne ale vede jinou cestou."

Další den máme sraz před ostravskou vazební věznicí. Přítomnost Marka Jarguse si vyžádala jedna odsouzená, za kterou už nějaký čas pravidelně jednou měsíčně dochází. Hlavní kaplan ho zavolá, když si ho přejí katolicky věřící, kteří chtějí přijmout svátost smíření, případně donést svaté přijímání. "To je jedna oblast. A musím říct, že některé zpovědi vězňů jsou opravdu životní zážitky."

Kolikrát ho dostane, že chlapi kriminálníci pláčou jak malé děti při vyprávění svých silných příběhů. "Mnohdy na takové zpovědi ani nejsem připraven. Nevím, kdo přijde, kdo se mi bude zpovídat. Najednou ten dotyčný vybalí takové věci" odmlčí se. "Přišel třeba jeden vězeň a já byl nachystán na to, že mi bude vyprávět o nějakých krádežích, výrobě drog nebo něco podobného. A on začal, že nerozumí tomu, proč se mu stal takový strašlivý zkrat v jeho životě. Ubodal svoji partnerku" Za jeden z nejsilnějších momentů považuje setkání s mladíkem, se kterým řešil mimo jiné jeho závislost na alkoholu. Jednoho dne mu hlavní kaplan zavolal, že by s ním tento muž opět rád mluvil. Jenže farář zrovna v tu chvíli nemohl. "Volal jsem do věznice, že návštěvu odložíme na jindy." To odp ledne ten muž spáchal sebevraždu. "Počkal si, až všichni z cely odejdou na hodinovou procházku. Než se spoluvězni vrátili, oběsil se," ztiší hlas. "Dodnes se mi to honí hlavou. Ten mladík byl v akutní krizi. Stále přemýšlím, co jsem mohl pro něj udělat víc"

Na drogách jsem závislá spoustu let

Když vejdeme do vazební věznice, odevzdáme všechny své osobní věci a projdeme bezpečnostní kontrolou. Na konci dlouhé, chladně působící chodby už na Marka Jarguse čeká v přítomnosti jednoho strážníka drobná dlouhovlasá žena, asi tak čtyřicetiletá.

"Už za pár dnů jdu do výkonu trestu. Chtěla bych se dnes s vámi poradit, co dál," vysvětluje odsouzená důvod, proč si vyžádala dnešní farářovu přítomnost. "Chtěla bych do Opavy, podstoupit nejprve léčbu, odvykací kúru," pohlédne na Jarguse a čeká na jeho reakci.

"To je dobře. Opava má jako jediná věznice pro ženy léčebný program," promlouvá k ní klidným hlasem duchovní. "A pak bych pravděpodobně chtěla do komunity" Sedí naproti sobě. Farář jí se zájmem naslouchá.

"Jsem na drogách závislá spoustu let," vypráví mi později žena, která se do vězení dostala kvůli krádežím už podruhé. "Pocházím ze Slovenska, z věřící rodiny. Byla jsem vychovaná jako křesťanka." Když po základní škole nastoupila na chemickou průmyslovku, začala experimentovat s drogami. Příležitostné šňupání pervitinu se u ní však zvrtlo v těžkou závislost. "Jakmile jste na fetu, jde víra stranou," posmutní tmavovlasá žena s tím, že po revoluci to s ní šlo z kopce. "Dostat se k drogám nebyl žádný problém. Nejvíc jsem byla závislá na pervitinu, ale jako každý narkoman jsem vyzkoušela všechno," přiznává. Podruhé a naposledy

Už jednou absolvovala odvykací kúru, ale nebyla účinná. "Když pak zase spadnete do té tvrdé reality, zjistíte, že vám drogy pomáhají. Někdo se pokouší z toho dostat dvakrát, třikrát, čtyřikrát Já se budu snažit, aby to bylo podruhé a naposledy!" tvrdí.

V ostravské vazební věznici se seznámila s Markem Jargusem. "Díky němu jsem se opět sblížila se svými dětmi. Protože když jsem se dostala na úplné dno, rodina se ke mně otočila zády." Po téhle větě se jí zalesknou oči slzami. "Navíc mi pan farář poradil, jak mám ke své závislosti přistupovat, co s ní mám dělat." Na jeho radu zpřetrhala veškeré kontakty s drogově závislými lidmi. "To byl první krok, který jsme spolu udělali. Postupem času přicházejí další."

Ve vazební věznici našla zpátky i svou víru. Žena tvrdí, že potřebovala mít opět vzor, aby se mohla závislosti zbavit. Momentálně je to bůh. "On mi pomáhá se s tím už tři roky poprat. Pokud by tu totiž člověk neměl něco, s čím by mohl existovat, tak by se tu mezi těmi čtyřmi stěnami asi zbláznil." Po hodině za námi dveře vazební věznice zaklapnou. Za nimi zůstává závislá vězenkyně, pro niž byla dnešní farářova návštěva poslední. Jejich cesty se rozdělily. Teď si už žena odpykává svůj trest. A dál bojuje se svým démonem zvaným drogy.

Tím ale pracovní den Markovi Jargusovi nekončí. Večer na něj čekají jeho mladí "kamarádi" ve věku patnáct až šestadvacet let v havířovském klubu Valdocco. Do tohoto volnočasového centra dojíždí dvakrát týdně coby externí psychoterapeut. Většinou tam řeší běžné starosti se studiem, experimentování s drogami, alkoholem

"Někdy to jsou ale složitější případy. Mám tam třeba klienta, jehož rodiče byli alkoholici. A několik let se nevědělo, že jejich syn neměl co jíst," vypráví příběh, z něhož mrazí.

Hoch se ve škole hlady hroutil, a když do rodiny měla přijít sociálka, rodiče vyhrabali z popelnice staré potraviny, které naoko naskládali do ledničky. "A jednou, když chlapec spal, tak pod ním jeho otec podpálil prostěradlo. Takže musel z bytu utéct." Navíc u nich doma přespávali různí kumpáni rodičů, takže nebylo výjimkou, že se v pokoji s dítětem ocitl třeba bezdomovec. "To byla hrozná situace a ten hoch o tom nikdy moc nemluvil. Až když začal chodit do klubu Valdocco, tak se vedoucí začala o jeho život víc zajímat. A nakonec jsme zařídili, že se tímto případem začala zabývat i kurátorka. Mladíkovi je dnes dvacet a podařilo se nám pro něj sehnat sociální byt. Jeho rodiče skončili jako bezdomovci."

Dáš si se mnou kulečník?

"Ahoj Marku!" nadšeně všichni vítají faráře hned, jakmile vkročí do dveří volnočasového centra. "Dáš si se mnou kulečník?" ptá se ho po chvilce jeden z mladíků. Farář si bez protestů vezme do ruky tágo a zkoumá postavení koulí. "Davide, jak bys to hrál?" nestydí se zeptat svého soupeře

Ta hlavní práce ve Valdoccu podle Marka Jarguse však připadá pedagogům, kteří v klubu se svými chráněnci tráví každý den odpoledne čtyři a půl hodiny. On tam má vyhrazené čtyři hodiny týdně. Jeho dnešní čas určený pro mladé se tu pomalu chýlí ke konci. "Tak zase příští týden," loučí se v sedm večer a odjíždí zpět na svou faru.

"Co budu dělat teď? Zřejmě si pustím počítač a připojím se na internet," usmívá se s tím, že chce jít s dobou, a tak se snaží pronikat i do světa sociálních sítí. Proto si i on vytvořil profil na Facebooku. "Pokouším se využívat toto médium ke kontaktům pracovním i osobním," říká Marek Jargus.

Jeho večery ale bývají různé. Schází se s přáteli, pečuje o zvířata nebo své volno věnuje modlitbě, meditaci či studiu a přípravám na svou práci. "Jindy si zase dělám pořádek v papírech, rád si čtu, sleduju zajímavý film. Občas jezdím v noci na nákupy do hypermarketu. Moje největší hobby je ale hluboký a nerušený spánek," uzavírá.
Zdroj: Magazín Práva
Autor:Helena Vacková